Když se chce, všechno jde!
V Praze se na Urbanu představil také Martin "Maverick" Zikmund. Pokud hledáš výmluvy proč něco nejde a nedokážeš, tak si přečti tento rozhovor s tímto borcem.
Jak jsi se dozvěděl o závodu Urban Challenge a co tě motivovalo se zúčastnit?
Závod jsem zaregistroval již v loňském roce, bohužel jsem nenašel prostor se účastnit, proto jsem se rozhodl letos ho vyzkoušet, navíc Prahu mám velmi blízko. Vyhovuje mi městské prostředí. Je to velká změna oproti jiným závodům v přírodě. Chtěl jsem si otestovat formu, před konkurenčním závodem v dalším týdnu.
Odkud jsi do Prahy přijel?
Z Neratovic je to kousek od Prahy, tedy velmi blízko, nešlo tedy říci Ne.
Jak se ti líbila atmosféra na startu a při samotném závodě?
Atmosféra byla i přes občasný déšť skvělá. Déšť tu trať skvěle obohatil. Zábava od začátku až do konce.
Přeci jen máš oproti ostatním závodníkům trošku nevýhodu při překonání překážek. Jaká z překážek ti dala nejvíce zabrat?
Sjezd po tyči, hlavně z pohledu myšlení v hlavě a tím, že nemám rád výšky, kde nejsem zajištěný. Fyzicky to šlo, nahoru se mi lezlo pomalu, tím že to byla pevná konstrukce tak jsem to dal pomalu a jistě. Nahoře přišel menší blok. Tyč byla po dešti kluzká a dole byla jen deska, což pro mě značí nebezpečí poranění nohou. Snažil jsem se tyč osušit, abych na ni mohl skočit a pomalu to slézt. Bohužel se mi nedařilo, dostalo se mi skvělého jištění a podpory od dobrovolnic.
Co tě nejvíce motivuje se účastnit takových závodů?
Nejspíše moje motto „Sportovat jde i s handicapem“ často jsem slýchával, že to nejde a proč. Hodně sportuji, nechci ležet doma na gauči a říkat si proč mám ten handicap. Chci si život užít a zároveň navázat na sport v rodině, kdy táta hrál fotbal. Zároveň jsem rád, že tím mohu další lidi motivovat, ukázat že to jde.
Vrátíme se ještě k překážkám. Dokázal by jsi vybrat jednu, která tě nejvíce zaujala? Kterou jsi třeba vůbec nečekal?
Nedá se určit jedna, každá měla svoje kouzlo. Atomový kryt byl super, když člověk skoro nic nevidí a je tam sám, do toho slyší jen sirénu a poté jistě ten sjezd na tyči o tom překonání toho strachu.
Máš nějakou veselou příhodu, nebo zážitek z trati?
Několik, zážitek asi když jsem byl v jedné zatáčce, kde stála dobrovolnice, která když mě viděla tak se skoro rozbrečela a stále opakovala „To není možné“ a nejvíc jsem se pobavil na odpovědí dobrovolníka, když jsem se blížil ke konci a lezl přes plot. Před plotem jsem lezl na palety a za mnou šel jeden dobrovolník, který byl na kopci, již tam se mě ptal jestli nepotřebuji pomoc. S ním šel druhý, který se ho ptá „Nepomůžeme mu?“ a on odpovídá „Ne to zvládne a raději se ho neptej nebo nás zmlátí, mě by děsně štvalo, kdyby se mě stále někdo ptal a na kopci se ho ptalo asi 20 lidí“ Po téhle odpovědi jsem se musel hodně smát.
Co by jsi vzkázal těm, co se rozhodují nad účastí v další závodě Urbanu?
Jedná se o městský závod. 5 km není tak dlouhá trať, aby se nedala jít. Překážky nejsou zase takové, aby na nich člověk umřel, občas je potřeba použít hlavu. Ten závod je jedna velká zábava. A navíc kdo se může jen tak proběhnout autobusem bez lístku a revizora, jako v Praze nebo skákat po kapotě auta aniž by ho následně někdo za to naháněl. :)